Kultovní série Smrtelné zlo šla vždycky tak trochu mimo mě. Vzdělání v podobě úplně prvního dílu jsem si už sice doplnil. Předtím než jsem vyrazil do kina na díl nejnovější jsem nicméně viděl jen remake z roku 2013, který mi přišel svého času jako vlastně docela povedená a sympaticky brutální jednohubka. K novince s podtitulem Probuzení jsem tak, vzhledem k podobně působícím trailerům, přistupoval s dost podobným očekáváním. A musím říct, že jsem byl vlastně po většinu stopáže víceméně spokojený. Nové Smrtelné zlo totiž do jisté míry doručuje všechno, co v trailerech slibovalo, a to tedy vyvážený mix značné dávky brutality a hutné atmosféry, který navíc díky krátké stopáži a rychlému tempu nestíhá nudit. Pár zaškobrtnutím se ale tvůrci nakonec přece jenom nevyhnuli.
Šablonovitý, přesto však poměrně sympatický úvod
Příběh nového Smrtelného zla nás v úvodních minutách přivádí ke krásnému jezeru uprostřed ničeho, kde si parta tří kamarádů vyrazila užít víkend. Všechno se ale nakonec nevyvinulo tak úplně podle představ, když jedna z dívek podivně onemocněla a dál? Dál už vám je to nejspíše jasné. Ačkoliv nemá v podstatě nic společného s následným dějem, jako nastolení atmosféry celého snímku funguje tento úvod více než dobře. Tvůrcům se v něm navíc v nejednom záběru daří docela šikovně odkazovat na kousky, kterými je tato série pověstná.
Hlavní dějová linka nás poté vrací o pár dni nazpět (proč asi), kde sledujeme svobodnou a značně stylově působící matku žijící se svými třemi dětmi v bytě značně opuštěného a zchátralého bytového domu. K rádoby cool vypadající rodince se po krátkém uvedení do děje znenadání připojuje také sestra dané matky a věci se pomalu dají do pohybu. A to myslím doslova, protože dochází k zemětřesení, které vede k objevení záhadných gramofonových desek, a ještě záhadnější knihy.
Opět je tu tak asi deset až patnáct minut trvající seznamování s hlavními hrdiny, během nichž se plus mínus představí jednotlivé charaktery, nadhodí se jim nějaké to dojemné backstory a načrtnou se vztahy mezi nimi. I když se tak zas a znovu jedná o dávnou zajetou a značně ohranou příběhovou šablonu, celé to seznamování je zde překvapivě docela příjemné, postavy působí díky svému vzhledu či koníčkům zajímavěji, než by se dalo čekat, a i ono objevení a následné čtení knihy je vlastně natočeno dost sympatickým stylem. Hlavně teda poslouchání oněch gramofonových desek hezky buduje mrazivou atmosféru a díky kinu a jeho hlasitosti navíc dost nepříjemným způsobem trhá uši.
Přívětivá dávka brutalit, která ovšem nenaplnila očekávání
Po prvním poměrně efektně natočeném posednutí se tak děj konečně dostává k pro diváky nejočekávanější části snímku, a to tedy likvidaci všech hlavních i vedlejších postav, často navíc značně nepříjemným a brutálním způsobem. Režisér a scénárista snímku Lee Cronin se toho v některých momentech opravdu nebojí, a je to jen a jen dobře. Servíruje nám tak jednu krví nešetřící scénu za druhou, často navíc podpořenou solidní atmosférou, vybudovaným napětím či nejedním originálně pojatým kamerovým cvičením. Tvůrčí dohled duchovního otce celé série Sama Raimiho, jež snímek zaštítil jako producent, je přitom v některých scénách téměř nepřehlédnutelný.
Je tak opravdu velká škoda, že většinu těch vůbec nejpeprnějších scén jsme již mohli vidět v trailerech, načež ve snímku samotném toho už moc navíc nenabízí. Žádná scéna se navíc ani neblíží přehnané či až groteskní nechutnosti původních snímků. Pro někoho se slabším žaludkem sice mohou být některé vyhrocenější momenty za hranou, mě ovšem přišly často nedotažené a vzhledem k výše zmíněnému vlastně docela pohodové.
V tomto ohledu byl tak mnohem povedenější a nepříjemnější onen remake z roku 2013, v němž byla převážná většina scén ještě výživnějších a absurdnějších. Brutalita, kterou slibovaly trailery tak bohužel zůstala někde na půli cesty. Je sice snaživá a často se nebojí ukázat i nepříjemné detaily, zároveň ale nepřináší ani jeden moment, u kterého bych litoval, že jsem jej viděl či chtěl skutečně odvrátit zrak.
Scénář samotný pak sice poměrně zdařile aktualizuje a dále rozvíjí dávno zavedený koncept, originalitou ani logikou ale zrovna moc neoplývá. U hororů podobného typu to ale na štěstí vlastně zas tak moc nevadí, v tomto případě si toho přitom, díky krátké stopáži možná ani nevšimnete. Pár nápadu se tu navíc přece jenom najde a je potřeba ocenit také mnohdy až komediálně pojaté či laděné scény, které k této sérii, hlavně od jejího druhého dílu, jednoznačně patří.
Závěr
Smrtelné zlo: Probuzení je tak nakonec solidně zvládnutým hororem, jež se sice na jednu stranu drží zajeté příběhové šablony, nepředstavuje zajímavé ani sympatické postavy, nenabízí tak vděčnou a přehnanou úroveň brutality, jakou sliboval a často je navíc značně nelogický a děravý. Na stranu druhou to ale vlastně vůbec ničemu nevadí. Díky krátké stopáži a rychlému tempu totiž nestíhá nudit, nebojí se krvavých či nepříjemných scén a v nejednom momentě se dokonce vytasí i s poměrně solidně vybudovanou atmosféru. Už kvůli momentálnímu nedostatku kvalitních či alespoň zábavných hororů si tak jednoznačně šanci v kině zaslouží.
Moje hodnocení